Jak být trenér parkouru, který skutečně naučí? – Patrik ‚Pag‘ Gabryš

Jak být trenér parkouru, který skutečně naučí? – Patrik ‚Pag‘ Gabryš

  • Jak být trenér parkouru - Pag

Jak být dobrý trenér parkouru? Jaký rozdíl je vést trénink pro děti a pro dospělé? A proč svoboda v parkouru neznamená „fuck the rules“? Tohle i další perly nám v rozhovoru prozradil Pag.

Pokud děláte parkour už nějaký ten pátek, dříve či později se do pozice trenéra dostanete – ať už na parkourovém campu, jamu nebo jen pro lidi ve svém okolí. I přesto, že trenérem parkouru je v podstatě každý druhý, nenajdete na internetu ani řádku o tom, jak být dobrý trenér parkouru.

Proto jsme si dali s Pagem záležet, abyste tady dostali odpovědi na všechny vaše otázky ohledně vedení tréninků.

Proč zrovna Pag?

Co se týče vedení tréninků parkouru, je Pag opravdová kapacita. Od té doby, co trénuje, předává své zkušenosti způsobem, který se jen tak nevidí. U Paga vidíte, že tréninky dělá s láskou a s jiskrou, která se těžko popisuje.

S láskou vede i organizaci L.E.A.D. Parkour, kterou před 3-mi lety založil. Možná ho také znáte z jiných akcí jako Parkour camp, Train Hard Meeting a nebo jeho vedené tréninky. Kromě toho má v kapse parkourovou licenci 2. třídy trenéra. Tím však jen potvrdil to, čím už mnoho let je.

Jak asi vidíte, Pag je opravdu unikát. Neznám totiž nikoho, kdo by se do trenéřiny ponořil tak hluboko jako on.

Parkour komunita potřebuje lidi jako je Pag. Lidi, kteří pomáhají nováčkům a přenášejí zkušenosti na novou generaci parkouristů. Otázka je: Stanete se jedním z nich?

Tady začíná rozhovor s Pagem:

Jak jsi začínal? Proč děláš parkour? A čím se vyznačuje tvůj trénink?

Začínal jsem s jedním spolužákem… a docela staromódně. V době, kdy jsme začali objevovat parkour (před 6-7 lety), ještě nebyly moc rozšířené tutoriály – na spoustu věcí jsme si tedy přicházeli sami – buď metodou pokus/omyl nebo „odkoukáním“ od někoho jiného. Třeba na to, že bych měl začít lépe dopadat, mě upozornila až bolest kolen po pár měsících tréninku. Průvodcem nám naštěstí byl portál Parkour.cz, především sekce s tutoriály (= popis technik a gif obrázky) a fórum, na kterém to tehdy opravdu žilo. Psali na něj lidi jako Joanis, Toshiro, Raven, Sahir nebo Darks. Zpětně jsem za to velmi rád.

Proč dělám parkour. To už je těžší otázka, rozhodně ne na krátkou a jednoznačnou odpověď. Ta, která mi právě běží hlavou, je tato: „Protože je dobrým tréninkem pro život.“ Parkour nás může naučit (záměrně používám „může“ – záleží na přístupu k tréninku) starat se o naše tělo, pracovat se svým vnitřním světem (záměrem, strachem, apod.), připravit nás na překonávání překážek v jiných oblastech života a především z nás udělat „lepšího člověka“ – tím je pro mě ideál Traceura.

Můj trénink v posledních letech poněkud stagnuje, spíše se věnuji vedení ostatních a řekněme „parkourové metodice“. Každopádně pokud už na něj přijde řada, nese se v duchu pro mě důležitých parkourových hodnot.

Má podle tebe parkour filozofii? Popiš, čím se vyznačuje a co je jejím základem.

Moje odpověď je jednoznačné ano. Tu, kterou budu popisovat, bych ale spíše přiradil k ADD (art tu deplacement – původní disciplína, kterou praktikují Yamakasi). Parkour chápu jako efektivní tréninkovou metodu (s určitými filozofickým prvky, např. „Buď silný, abys mohl být užitečný“ nebo „Být a vytrvat“), freerun pak jako osobitější cestu snažící se hlavně o vyjádření sebe sama.

Parkourovou filozofii pro sebe rozděluji na dvě části. První obecnější – pracovat na sobě, neustále se zlepšovat, atd. Tu najdeme i v mnohých bojových uměních. Druhá už je konkrétnější a jedná se o jednotlivé „parkourové hodnoty“, resp. Esprit Yamak. Když jsme před 2 lety byli ve Francii, největší důraz kladli Francouzi na „We start together, we finish together“ a hlavně na „We are family“. Zmiňme ještě určitě +1 nebo Once is never.

Kdy tě napadlo, že budeš vést tréninky parkouru? Proč?

Vedení tréninků přišlo tak nějak přirozeně, nikdy to nebyl nějaký vytyčený cíl. Už v prvním roce tréninku za námi přicházeli kluci, kteří chtěli naučit konga – a tak jsme je učili konga. Postupně jsme se v té „trenéřině“ zlepšovali a naše rady byly kvalitnější. A pak už to šlo ráz naráz – vedli jsme kondiční tréninky venku na ulici a lidi odcházeli a přicházeli. Někteří ale vydrželi a dnes jsou z nich v mých očích velmi kvalitní trenéři. A poslední krok – známá story z ostravské masérny a start LEAD, resp. „oficiálních“ tréninků. Pokračování na našem webu 🙂

Proč to všechno? Zezačátku to bylo jen vyslyšení prosby okolí – „nauč mě to“. Takže je to naučíte a najednou z toho máte dobrý pocit. A překvapivě je to stálé stejný motor, který mě žene do trenéřiny – tento skvělý pocit z toho, když někomu pomůžu se zlepšit a něco mu předám. Pocit užitečnosti a smysluplnosti. Předávání jiskry a pomyslné pochodně zase dál.

Nemyslíš si, že vedené tréninky jsou v rozporu s tolik vyzdvihovanou „svobodou v parkouru“? Vysvětli, proč myslíš.

Zajímavá otázka. Upřímně si myslím, že koncept svobody není v parkouru vždy úplně šťastně uchopen (např. v Česku rozšířené motto Fuck the rules). Pro mě je svoboda spíše jakýmsi „cílem“ parkouru, potažmo celého života. Na fyzické stránce je svoboda o tom umět zdolat téměř jakoukoliv překážku, mít zdravé a funkční tělo. Na psychické stránce umět odolávat stresu, náporu, opět překonat překážky a dosáhnout svých cílů. Mohla by být řeč i o jakési duchovní svobodě. Každopádně parkour pro mě rozhodně není o porušování pravidel, ba právě naopak – o dodržování hodnot. Vím, že v dnešní době plné svobody, to nezní úplně in. Ale právě v tomto má pro mě parkour blíže k bojovým uměním.

Proto si i myslím, že vedené tréninky jsou stejnou cestou ke svobodě jako tréninky individuální, záleží na jednotlivcích, čemu dají přednost. Ostatně svoboda je obsažena i v naší cestě LEAD – learn, experience, adapt a poslední je právě je DISCOVER. Naučím se základy, získám zkušenosti a ideálně i „spirit“ a jdu hledat svou vlastní cestu – svobodu.

Před tím, než jsi založil L.E.A.D. Parkour, si vedl tréninky několik let zadarmo. Proč nyní za peníze?

Opět odpovím, že se jedná o přirozený vývoj. Je to jako v jakémkoliv jiném odvětví – učíte se, získáváte zkušenosti, pár zakázek uděláte zdarma a postupně, s vaši rostoucí sebejistotou v tom co děláte, se chcete i řádně ocenit. Jednoduše něco dáváte a na oplátku něco dostáváte. Za svůj čas, za své znalosti a zkušenosti. Ideálně pak tyto peníze používám k dalšímu rozvoji.

Hodně mi v této oblasti dal názor Sériky ve Francii. „Pokud se chcete parkourem zabývat i po dvacítce, je třeba, aby vás uživil. Jinak na něj při práci nezbyde čas.“ Věřím, že nás to tehdy poznamenalo všechny – jak Luba, tak i Tebe Spongi.

V rámci LEAD navíc stále děláme i volné tréninky, tzv. MEET LEAD. Sami na nich trénujeme a kdokoliv se k nám může volně přidat – a mimoděk nasávat.

Když vedeš trénink… Jak vypadá klasická stavba tréninku?

Trénink má pro mě 3 části – úvod, hlavní část a závěr. Do úvodní části patří warm-up (např. běh, pohyby po čtyřech, různé hry), mobilizace kloubů (klasické prokroužení) a popřípadě dynamický strečink (protahování v pohybu) nebo tzv. specifická rozcvička – příprava na to, co budu dělat. Pokud jdu např. trénovat lazyspin, nejprve si krátce zopakuji lazy vault a ass spin.

V hlavní části se pak věnuji samotnému tréninku. Může být kondiční, technický nebo kombinace obou – možností je opravdu mnoho. Nejčastěji se objevuje učení nových technik, drill, flow, hry a nějaká forma cvičení.

Do závěru pak patří cool-down (= zklidnění, např. flow poslepu), statický strečink (klasické protahování) a já rovněž zařazuju i krátkou relaxaci.

Obleč se na trénink s ParkourBlog.cz!

Vyber si z našeho eshopu stylové a pohodlné parkour oblečení. Vybíráme pečlivě a v tuto chvíli zde najdeš nejpovedenější kousky značky InMotion Brand a Heartcore.

Do parkour eshopu

Jaký je rozdíl vést děti oproti dospělým? Jak vést děti a jak dospělého?

Rozdíl je to velký. Děti potřebují hry, neudrží tak dlouho pozornost, takže nějaké dlouhé vysvětlování a filozofování nepřichází v úvahu. Naopak je třeba pestrost, zábavnost a být co nejvíce v pohybu. Ale je samozřejmě obrovský rozdíl mezi 6-letým klučinou a 15-letým skoro chlapem. Přístup je třeba vždy přizpůsobit. U dospělých se už můžeme zaměřit daleko více na kvalitu – ať už ve cvičení či v technikách. A rovněž více začít pracovat s psychickou stránkou parkouru – překonávání strachu, aj.

Je dobré trénovat systematicky nebo „jen tak“ volně? Jaké jsou výhody systematického vs. výhody volného tréninku?

Záleží co od parkouru očekáváte. Pokud je to pro vás zábava na odpoledne, trénujte volně – jen teda zkuste alespoň trochu dbát na zdraví. Výhodou zde může být hlavně zábava. Pokud chcete brát trénink zodpovědně nebo třeba uvažujete o tom, že byste se jednou stali trenéry, je vhodnější vydat se tou systematickou cestou. Což není zrovna snadné. S oblibou říkám, že parkour je tak obsáhlý, že je velmi těžké ho během týdne „celý protrénovat“. Už jen při kondičním tréninku je těžké skloubit trénink rychlosti, síly, koordinace a vytrvalosti. Přitom všechny tyto vlastnosti se parkouristovi určitě hodí! A kde jsou techniky (učení nových technik, drill, flow), kloubní příprava nebo nejvíce opomíjený balance. Není snadné vše skloubit.

Vyjmenuj a popiš tvoje 3 oblíbené parkourové kondiční tréninky. A k čemu jsou?

Základem jsou určitě „lajny“. Určím si vzdálenost a pak vykonávám dané cviky jak tam, tak i zpět – pozadu. Skvělé na tomto typu tréninku je, že si ho můžete libovolně přizpůsobit. Můžete se zaměřit např. na variace pohybů po čtyřech, na dynamiku v odrazu (tzv. plyometrii), na variace se stojkami nebo třeba cvičit ve dvojicích. Cviků existuje opravdu nespočetně…

Další klasikou je Yamakasi blok. Obecně se jedná o kombinaci flow a určitého posilovacího bloku. Zase je na vás, čím naplníte posilovací blok a na co zaměříte flow – přesnost (mnoho technik na ustátí – např. precis, run precis, kong do precisu, aj.), trénink síly (náročné pohyby – např. výlezy, planche, catleapy), rychlosti (jednoduché pohyby v maximální rychlosti) nebo třeba vytrvalosti (mnoho opakování jednoduchých pohybů – základní techniky).

Poslední dobou mám ale nejraději společné ustávačky. Ideálně ve formě flow zakončené nějakým prvkem na přesnost. Určíte si např., že společně ustojíte danou flow celkem 6x. Počítáte pouze ty flow, které ustojí všichni členové skupiny. A pak společně jedete, ustáváte a kazíte – a jednoduše společně trpíte a zase vyhráváte. Má to pro mě obrovskou hloubku. Věřím, že společně prožitá „utrpení“ utužují vztahy mezi lidmi.

A za zmínku nepochybně stojí i makání na zdi (ve formě různých výlezů, dipů, lezení v catu, apod.), schody (ať už kondiční – tedy více „běhací“ či silové zaměřené na ruce či nohy) nebo balanční bloky na zábradlí.

„Věřím, že společně prožitá „utrpení“ utužují vztahy mezi lidmi.“

Měl jsi možnost trénovat se zakladateli parkouru. Jak staví své tréninky právě Yamakasi?

Na to není vůbec jednoduché odpovědět. Každý z nich má totiž svůj individuální, řekněme typický přístup k tréninku. Klasikou u Yanna Hnautry jsou kardio tréninky a technické výzvy. Chau Belle velmi rád používá pro trénink schody, různé spiny nebo již zmíněnou kombinaci posilování a flow. A Laurent Piemontesi je kapitola sama o sobě. Základem jsou lajny, stojky, kreativita, ale i běhání a velmi dlouhé flow. Společným jmenovatelem ale určitě zůstává to, že jejich tréninky jsou velmi kondičně zaměřené, často pracující s psychikou a celým tréninkem se prolíná Esprit Yamak (spirit). Zajímavé třeba je i to, že téměř všichni se intenzivně věnují strečinku. Možná i proto jsou stále tak vitální. A nebo ho už prostě ve svém věku potřebují 🙂

Co dělá z dobře odvedeného tréninku, skvěle odvedený trénink?

Pokud to beru z pohledu Traceura, tak je moje odpověď „záměr“. Aneb to, proč ten trénink dělám, proč tam skáču a proč dělám zrovna o ten klik navíc. Z pohledu trenéra je pak těžké říct, co je to hlavní. Nezbytností jsou dostatečné znalosti a zkušenosti (a z toho pramenící příprava tréninku), ale tohle všechno ožívá až díky osobnosti trenéra, jeho jiskře a schopnosti předávat ji dál. To je podle mě na vedení tréninků to nejdůležitější.

Představ si, že začínáš s parkourem. Jak by sis sám sobě tvořil tréninkový plán, kdybys měl zkušenosti, jaké máš nyní? – dejme tomu až do třetího roku tréninku.

Máš opravdu záludné otázky. 🙂 Osobně bych hodně času ze startu věnoval fyzické přípravě (za předpokladu, že dosud nejsem sportovec). Může to znít jako klišé, ale faktem zůstává, že pokud nezačnete cvičit, tak dříve nebo později přinejlepším narazíte na limity, které už bez cvičení nepřekonáte a přinejhorším se to brzy projeví na vašem zdraví – bolavé kotníky a kolena, pobolívající záda, atd.

Důležité je i vědět jak cvičit a vůbec trénovat! Rozhodně bych se ze startu hodně vzdělával – četl, pouštěl si videa, ptal se zkušenějších. Je rozdíl přijít na hrazdu a něco tam plácat vs. rozumět např. silovému tréninku a umět si postavit kvalitní trénink. Můj čas by mimo efektivního cvičení šel taky do kloubní přípravy. Samozřejmě bych trénoval i technicky!

První rok bych se snažil osvojit si všechny základní techniky parkouru (věřím, že při dobré fyzičce je to naprosto reálný „termín“) – něco bych se „nechal“ naučit a něco si zkoušel osvojit sám. Ale ne nutně z tutoriálu, spíše vlastním zkoumáním. Okolo toho 2-3 roku tréninku už začíná mít i smysl hodně cestovat, ať už po Česku či do zahraničí. Trénovat jinde, zkoušet nové věci. A taky před sebe stavět výzvy. Zvládnu ujít kilometr po čtyřech? A udělám 10 muscle-upů za sebou? A skočím tenhle precis 51x bez spadnutí? Výzvy dělají z traceura Traceura. V této době je rovněž vhodný čas začít přemýšlet, proč to všechno dělám.

„Výzvy dělají z traceura Traceura.“

Kdo je ve vedení tréninků tvůj vzor? Proč?

Nejvíce inspirace nacházím u Yamakasi (spirit, prolínání parkouru a života), Parkour Generations (skvělá metodika tréninku a „vědečtější“ přístup k parkouru) a Ryana Forda (cvičení). Nejvíce mně v trenéřině ale ovlivnil Raven – svým přístupem, tím, jak vše jel s námi, apod. Spoustu vzorů mám ale i mimo parkourovou komunitu, především v oblasti jógy. I od nich si čerpám dost pro svou „parkourovou práci“. Uvedu např. Sharon Gannon a Davida Lifa (Jivamukti Yoga) nebo Jasona Nemera (AcroYoga). Mnoho inspirace i znalostí mi ale překvapivě poskytuje škola. Aktuálně studuju fyzioterapii a už po roce studia se na pohyb dívám poněkud jinak – více jsem se začal soustředit na kvalitu, na to, aby byl trénink zdravý a funkční.

Pokud někdo uznává stejné hodnoty jako organizace L.E.A.D. Parkour, je možnost, že by mohl také vést tréninky? Co pro to musí udělat?

Určitě. Nejsme žádný uzavřený tým lidí; naopak stavíme na tom, že jsme otevřená organizace, která chce vychovávat další trenéry. Už teď by se nám hodili 🙂

Prvním krokem je kontaktovat nás. Dál už záleží na tom, jak dlouho člověk trénuje, jaké má trenérské zkušenosti, apod. Každopádně zcela otevřeně říkám, že jsme na naše trenéry docela tvrdí. Požadujeme po nich, aby prošli našim trenérským kurzem (který má poměrně komplexní a náročné závěrečné zkoušky), dále se vzdělávali (čtením parkourové literatury, účasti na různých pohybových seminářích, pokračováním v trenérských licencích – ideálně až k ADAPTu) a jednoduše řečeno na sobě trenérsky pracovali. Na oplátku jim poskytujeme naše mnohaleté know-how a stále silnější zázemí.

Co bys vzkázal či poradil traceurům, kteří nějakým způsobem vedou tréninky pro ostatní?

Vypůjčil bych si slova Dana Edwardse, ředitele PKGEN: „Be what you teach!“. Je moc důležité dělat to, co říkám a říkat to, co dělám. Jednoduše sám žít to, co učíte – být vzorem. Dan napsal dva krásné články o trenéřině, najdete je na jeho blogu a vřele je doporučuju. Jejich základní myšlenkou, kterou moc rád sdílím, je to, že trenéřina je obrovská odpovědnost, mnohdy velmi podceňovaná.

Ale uvažte. Na to, abyste se staral o něčí zdraví, musíte studovat nejméně 6 let medicínu, na to abyste někoho právně zastupoval rovněž několik let práv. Ale na to, abyste byl trenérem, mnohdy stačí víkendový kurz a dost plná peněženka. Přitom na život člověka máte minimálně stejný vliv jako právník nebo finanční poradce! Možná ještě větší, protože tady se staráte o jeho tělo. Pokud jste špatný trenér, v nejlepším případě mrháte jeho časem a penězi, v tom horším mu ničíte zdraví. Pokud jste naopak dobrý trenér, můžete mít na život člověka mnohem větší dopad, než si myslíte. A to nejen po fyzické stránce. A kdo ví, třeba někomu i zcela změníte život.

Co si vzít z rozhovoru?

Při vedení tréninku dělejte to, co říkáte a říkejte to, co děláte. Na nic si nehrajte a dbejte na maximální bezpečnost.

Když vás někdo požádá o radu, ať už začátečník nebo pokročilý, buďte k němu ochotní. Parkour je o otevřenosti a v momentě, kdy si přestaneme pomáhat, komunita již nebude tak skvělá, jak ji známe.

Své názory a tipy na další traceury do rozhovorů pište do komentářů. 🙂

Jsem zapálený do parkouru, zabořený do cestování a bavím se tvorbou webu ParkourBlog.cz… Parkour miluji už od roku 2009 a stal se neodlučitelnou součástí mého života.

2018-09-27T12:50:57+00:00

3 komentáře

  1. DarkS 5.10.2016 v 15:01- Odpovědět

    ,,Na to, abyste se staral o něčí zdraví, musíte studovat nejméně 6 let medicínu, na to abyste někoho právně zastupoval rovněž několik let práv. Ale na to, abyste byl trenérem, mnohdy stačí víkendový kurz a dost plná peněženka. Přitom na život člověka máte minimálně stejný vliv jako právník nebo finanční poradce! Možná ještě větší, protože tady se staráte o jeho tělo. Pokud jste špatný trenér, v nejlepším případě mrháte jeho časem a penězi, v tom horším mu ničíte zdraví. Pokud jste naopak dobrý trenér, můžete mít na život člověka mnohem větší dopad, než si myslíte. A to nejen po fyzické stránce. A kdo ví, třeba někomu i zcela změníte život.“

    Amen.

  2. Speky 10.10.2016 v 10:34- Odpovědět

    Parádní článek. Parkour jsem vyzkoušel před 8 lety, kdy jsme se snažili kongem zdolat stůl na stolní tenis. Poté jsem se věnoval kolektivním sportům a teď, jakožto absolvent sportovní fakulty, se setkávám s zájmem o Parkour a Acroyogu. Zeptám se školáka, znáš parkour, jasně, to jsou ty salta, odpovídá 7-9 letý hoch. Parkour se stává gymnastikou, o kterou je zájem. Gymnastika je základ společný všem sportům …

    Blog budu sledovat, uvítal bych více článku v rovině spirit. Psychická stránka sportovce je opomíjená. Každý by posiloval svaly, ale kdo posiluje hlavu?

    • Díky. To máš pravdu, zájem o parkour roste. Je to víc „cool“ než třeba ta gymnastika, ačkoli je základ v podstatě stejný. A co se týče „spiritu“, mám pocit, že parkour je pro tebe ideální odvětví. V parkouru je ho opravdu „kotel“ a když porovnám důraz na psychickou přípravu třeba s fotbalem nebo se stolním tenisem, který jsem dříve dělal, pak parkour jednoznačně vede 🙂 Takže ano, v další tvorbě budeme řešit i „spirit“.

Napsat komentář