Právě čtete 2. část rozhovoru s Gabrielem Harangim, tvůrcem parkour parků, mistrem schodové a českým parkourovým dinosourem. Objevil se např. v reportáži o parkouru pořadu Víkend.

V prvním díle jsme si ukázali, jak se staví parkour parky. V druhém díle jsem využil toho, že Gabe trénuje už od roku 2008 a že za tu dobu sesbíral nespočet zkušeností. Gabriel Harangi se rozpovídal o vývoji parkouru v Česku, o tom proč dělá parkour, o svém názoru na komerci v parkouru a také o samotné filozofii parkouru.

Já jsem z rozhovoru nadšený, a jsem přesvědčený, že by si jej měl přečíst (nejen) každý parkourový začátečník.

2.část rozhovoru s Gabrielem ‚Gabem‘ Harangim 

Jsi jeden z nejdéle trénujících traceurů v ČR. Dokonce ses objevil v roce 2009 v reportáži o parkouru pořadu Víkend. Reportáž jen na youtubu vidělo více 181 tisíc lidí. Řekni nám, jak se v průběhu času měnil parkour v Česku?

Rozhodně se za poslední roky výrazně rozšířil. Nejen, že se k parkouru jako ke své disciplíně hlásí mnohem víc lidí, ale také široká veřejnost jej dnes už zná mnohem lépe. Je už docela těžké si představit, že dřív tomu tak vůbec nebylo. S velkým počtem lidí a mediálním zájmem se dost změnil i charakter parkouru – v začátcích totiž převládají ti, kteří “to myslí vážně”, s větší popularitou se ale poměr změnil spíš směrem k lidem, kteří parkour berou víc jako volnočasovou aktivitu či další z mnoha možných koníčků. Ale i seriózních traceurů je dnes mnohokrát více, než dřív, takže celkově považuju rozšíření parkouru za dobrou věc.

Proč děláš zrovna parkour?

Než jsem se dostal k parkouru, dělal jsem mnoho sportů. Všechny mě bavily, ale vždy mi v nich něco chybělo. Jakmile jsem ale poznal parkour, byla to láska na první pohled a já pochopil, že mi ve sportech ani tak nic nechybělo, jako naopak spíš přebývalo – soutěživost, omezenost na konkrétní disciplínu, konkrétní časy tréninků apod. Parkour je mnohem svobodnější a pro lidi jako já mnohem vhodnější.

Jak vypadaly tvé parkourové začátky?

První tréninky jsem se učil pod vedením zejména Toshira (zakladatel parkour.cz, jestli se nemýlím) a Joanise. Za několik měsíců už jsem některé tréninky vedl já, za dalších několik měsíců už většinou jen já. Z toho důvodu jsem se v podstatě vše učil tak nějak sám, jako ostatně v té době každý. Měl jsem to štěstí, že jsem začal až v 18 letech a po mnoha jiných zkušenostech, takže jsem nikdy nepodceňoval pořádnou přípravu.

Nyní jsi už dostudoval. Většina traceurů touto dobou přestává trénovat kvůli práci a dalším povinnostem. Jak zvládáš denní život a trénink parkouru?

Parkourem se v podstatě živím a jeho trénink je, a nejspíš vždy bude, mojí prioritou. Pracovní dobu mám volnou a podřizuji ji zábavě a skákání.

Jak se ti v průběhu času měnil způsob tréninku? A jak vypadá nyní?

První tréninky většinou obsahovaly kondiční část předcházející technikám. Důvodem bylo dělat jen věci, kterými si je člověk opravdu jistý a zvyknout si, že příprava je důležitější než skoky. S rostoucím množstvím informací a vědomostí jsem však přešel k tréninkům většinou tematicky odděleným. Těch technických je dnes daleko více než kondičních či silových, ale díky pečlivému drillování mají často podobnou funkci a rozhodně si nijak zbytečně neubližuju.

Jak vnímáš na svém životě filozofii z parkouru? Co je podstata parkourové filozofie?

Nejsem si úplně jistý, že parkour má filozofii. Spíš bych řekl, že lidé, kteří mají parkour a podobné disciplíny rádi, mají tendence nad pohybem (a potažmo i nad zbytkem života) hodně přemýšlet. Je to logické – v jiných sportech spíše následujeme trenéra a necháváme si naplánovat celý trénink. Parkouristi naopak chtějí být více pány svého času, pohybu i zdraví. Vzniká tak mnoho zajímavých myšlenek a my máme ve zvyku spojovat je s parkourem jako takovým, není to však nutnou podmínkou tréninku.

Nicméně za sebe mohu říct, že právě s parkourem jsem začal opravdu detailně uvažovat nad spoustou věcí, začal jsem si pokládat otázky, které by mne dříve ani nenapadly. Dobrým příkladem je následující: lidé nám často říkají, že se něco nesmí nebo nedělá. Parkour je takových věcí plný. Když je ale vyzkoušíte, zjistíte, že se nic zlého nestane, žádný trest nepřijde. Ba naopak, získáte nové schopnosti a otevře se vám spousta dalších možností. Nepocítíte nic než radost a uspokojení. A pak si uvědomíte, že vám v podstatě lhali (ačkoli ne záštiplně). Nevyhnutelně pak přichází otázka, zda nejsou zcestná i další pravidla daná výchovou. Tak vzniká přenos od jednoduchých praktických otázek ke složitějším a obecnějším. Zjednodušeně řečeno, veškerá filozofie parkouru vychází z myšlenky, že je dobré pokládat si otázky. Zbytek je už na vás.

“ …veškerá filozofie parkouru vychází z myšlenky, že je dobré pokládat si otázky.“

Je podle tebe důležité v parkouru posilovat? Proč, popř. jak?

Samozřejmě. Posilováním rozumím zvyšování síly těla – to nezahrnuje jen svaly, ale i vazy a klouby (s trochou představivosti i mysl). Když se na to člověk dívá takto, uvědomí si, že parkour vlastně není nic jiného, než jakési posilování. Chceme jednoduše být silnějšími lidmi. Ve všech ohledech. Budeme-li mluvit o tradičním posilování, doporučuju posilovat odpočatý a v dobré náladě. Zejména je důležité uvědomovat si rozdíl mezi opravdovým posilováním a tradičním parkourovým kondičním tréninkem, který slouží spíše k otužování mysli.

Jaký máš názor na komerci v parkouru?

Komerce sama o sobě není špatná věc. Peníze jsou však bohužel dost špatným motivátorem, protože podporují neférové, sobecké a bezohledné chování. To ale považuju spíš za problémy jednotlivců, kteří takovým chováním vytváří o parkouru nepřesné představy, motivují lidi se zraňovat skrze soutěže či různá vystoupení a kaskadérské kousky. Tvrdím, že dobrý parkourista se s komercí dokáže vyrovnat. Zabránit jí však nelze.

“ Tvrdím, že dobrý parkourista se s komercí dokáže vyrovnat.“

Kdyby jsi byl začátečník, jak bys dnes začal s parkourem?

Tak, jako jsem začal i já sám. Opatrně. Poslouchejte svoje tělo a dávejte mu to, co potřebuje. Buďte na sebe tvrdí a upřímní. To, že dokážete zvládnou nějaký prvek, ještě neznamená, že jste na něj připravení. To, že vás nějaký větší skok nebolí, ještě neznamená, že vám neubližuje. A věřte mi, že není kam spěchat. Lepší trénovat dlouho a celou dobu bez problémů, než si užít dva úžasné roky a pak muset přestat kvůli nahromaděným zraněním. Nepleťte si líbivost pohybů s jejich přínosem. Spousta lidí umí skočit salto, přesto by nepřešli tří metrové zábradlí. V očích zkušenějších traceurů zůstanou takoví lidé vždy jen začátečníky. A za pár let si to i sami uvědomí.

Máš nějaký vzkaz, který bys skrze tento rozhovor předal parkourové komunitě v ČR?

Přemýšlejte nad vším, co vám lidé říkají. Nepřijímejte ničí názory jako dané, i když jsou zkušenější než vy – to platí i pro tyto věty. Nenechte se strhnout k věcem jen proto, že jste je viděli u ostatních. Parkour si vytváří každý sám. Traceurem se stáváte skrze dřinu a odhodlání, a ty jsou rozpoznatelné, i když na první pohled děláte úplně jiné věci, než kterými je parkour prezentován třeba v médiích.

A hlavně – neztrácejte čas pochybnostmi.

Díky za vyčerpávající rozhovor

Závěrečná slova

Ať už jste začátečník nebo pokročilý, parkour byl, je a vždy bude dostupný pro každého. To je důvod, proč na ParkourBlogu děláme rozhovory s významnými traceury. Zkušenosti od lidí, kteří v Česku parkour začínali, by neměli být zapomenuty. Naopak bychom je měli šířit. Proto pokud s tebou rozhovor rezonuje, klikni na tlačítko sdílet.

Do komentářů mi napište, koho byste chtěli vidět v dalším rozhovoru. 🙂